Aj, zde leží zem ta před okem mým smutně slzícím, někdy kolébka, nyní národu mého rakev.

1824-02-13

Stoj, noho; posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš, k obloze, Tatry synu, vznes se, vyvýše pohled, neb raději k velikému přichyl tomu tam se dubisku, jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům.
Však času ten horší je člověk; jenž berlu železnou v těchto krajích na tvou, Slávie, šíji chopil. Horší nežli divé války, hromu, ohně divější, zaslepenec na své když zlobu plémě kydá. O, věkové dávní, jako noc vůkol mne ležící, ó, krajino, všeliké slávy i hanby obraz! Od Labe zrádného k rovinám až Visly nevěrné, od Dunaje k hltavým Baltu celého pěnám krásnohlasý zmužilých Slovanů kde se někdy ozýval, aj, oněmělť už, byv k úrazu zášti, jazyk. A kdo se loupeže té, volající vzhůru, dopustil? Kdo zhanobil v jednom národu lidstvo celé ?

Zardi se, závistná Teutonie, sousedo Slávy, tvé vin těchto počet spáchaly někdy ruky. Neb krve nikde tolik nevylil černidlaže žádný nepřítel, co vylil k záhubě Slávy Němec. Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou, ten, kdo do pout jímá otroky, sám je otrok. Nechť ruky, nechť by jazyk v okovy své vázal otrocké, jedno to, neb nezná šetřiti práva jiných. Ten, kdo trůny bořil, lidskou krev darmo vyléval, po světě nešťastnou války pochodni nosil, ten porobu slušnou, buď Goth, buď Skýtá, zasloužil, ne kdo divé chválil příkladem ordě pokoj. Kde jste se octly; milé zde bydlivších národy Slávů, národy, jenž Pomoří tam, tuto Šálu pily?

Sorbů větve tiché, obodritské říše potomci, kde kmenové Vilců, kde vnukové jste Ukrů? Na pravo šíře hledím, na levo zrak bystře otáčím, než mé darmo oko v Slávii Slávu hledá. Rci, strome, chráme jejich rostlý, pode nímž se obětné dávnověkým tehdáž pálily žertvy bóhům: kde jsou národové ti, jejich kde knížata, města, jenž pervý, v severu zkřísili tomto život? Jedni učíce chudou Evrópu plachty i vesla chystati a k bohatým přes moře vésti břehům. Kov tu jiní ze hlubin stkvoucí vykopávali rudných, více ku poctě bohům nežli ku zisku lidem. Tam ti neúrodné rolníku ukázali rádlem, by klas neslo zlatý, brázditi lůno země. Lipy tito, svěcený Slávě strom, vedlé pokojných cest sadili, chládek by stlaly vůkol i čich. Muž syny města učil stavěti, v nich vésti kupectví, a mláď svou učily tkávati plátno ženy. Národe mistrovský, jakové pak máš za to díky? Rozšklubaný hnusné zpotvořenosti věnec. Jak včely med zavoníc kradné se do úle cizího hernou stádně a pik matku i dítky bijí: tak tu domu vlastní podroben pán, chytře mu vlezlý soused ovil těžký smutně o hrdlo řetěz. Kde spanilá v zelených hájech pěla písně Slavenka, už hlaholem zpěvná ústa umlkla němým. Kde z mramoru stály hromného paláce Perůna, z troskotaných sloupů teď psota chlévy dělá. Kde k nebi tvé věžila staroslavná Arkona týmě, zlomky drobí teď tam hostě cizího noha. Rozbořené želejí zdi chrámů Retry pověstné, kde čněly, už ryje tam hnízdo si ještěr a had. Slávy syna k bratrům přišlého v ty kraje nezná brat vlastní, aniže vděčně mu tiskne ruky. Řeč ho cizí zarazí ze rtů a tváři slavenské, zrak mu lže Slovana, sluch klamy bolně kazí. Neb tak přehluboko vtlačila znaky Sláva synům svým,
místo že jich vymazat nikde nemůže ni čas. Jak dvě řeky spojilo když i jich vody jedno řečiště, přece i po drahné cestě je barva dělí: rovně tyto zmatené násilnou národy vojnou až posavád loučí dvůj očividně život. Odrodili synové však své sami matce začasto,
bič macechy hříšné oblizujíce, lají. Nejsou ni Slované životem, nejsou ani Němci, půl toho, půl toho jen jak netopýři mají.

Tak peleší v krajinách osmanské plémě helenských, koňský na vznešené vstrkna Olympy ocas. Tak porušil zištný Evropčan dva světy Indů, za vzdělanost vzav jim ctnosť, zemi, barvu i řeč. Národ i česť zmizeli, s jazykem bohové zde zanikli, jen sama zůstává příroda nezměněna. Les, řeky, města a ves změniti své jméno slavenské nechtěly, než tělo jen v nich, ducha Slávy není. Ó, kdo přijde tyto vzbuditi hroby ze sna živého? Kým přiveden slušný k své bude vlasti dědic? Kdo rce to nám místo, kde cedil svou někdy za národ krev Miliduch, kdo na něm sloup mu památky složí? Kde hněvivý novotám, otcovskou prostotu bráně, válčícím Slovanům Kruk po slovansku velel? Neb kudy vítězný máchal meč v půtce Bogislav a v pokoji šustnou zákony řídil obec? Už jich více není! S rachotem surového rekovské články jejich zhoubný láme oráče lemeš. Stíny jejich na dvou se časů hněvajíce ničemnosť, ve mhle sivé těchto zřícenin úpně vyjí. Úpně vyjí, že osud posavád se smířiti váhá, a vnuka krev lecjak tam hnije, tam se mění. Jak muselo v tom by studené býť k národu srdce, jenžby tu slz jak nad kostmi milenky nelil. Avšak umlkni, tichá, na budoucnost patři, žalosti,
osluněným rozptyl mráčky myšlének okem. Největší je neřesť v neštěstí láti neřestem, ten, kdo kojí skutkem hněv nebe, lépe činí.

Ne z mutného oka, z ruky pilné náděje kvitne, tak jen může i zlé státi se ještě dobrým. Cesta křivá lidi jen, člověčenstvo svésti nemůže, a zmatenosť jedněch často celosti hoví. Čas vše mění, i časy, k vítězství on vede pravdu, co sto věků bludných hodlalo, zvrtne doba.

Ján Kollár / Slávy dcera